Rozhovor s Ednou = inspirace, jak žena dokáže bojovat s těžkou depresí a ještě napsat knihu s 12 bizarními příběhy z Bohnic

Extrémní pracovní nasazení, těžká deprese, hospitalizace v Bohnicích…na jednu ženu hodně velká nálož. ALE. I takové velké životní peripetie se dají zvládnout. A výsledkem je i kniha o bizarních, nekonvenčních hrdinkách, se kterými se člověk směje a pláče zároveň. Jaké to je, když úspěšnou ženu sežere deprese, co člověk zažije v Bohnicích a proč by vás kniha s 12 příběhy žen z Bohnic určitě měla zajímat?

Edno, váš životní příběh není z těch, které si lidé závidí. Na jednu ženu je toho více než dost. Proč jste se dostala do situace, že jste musela být hospitalizována v Bohnicích?

Do Bohnic jsem dostala kvůli těžké přetrvávající depresi, nezabíraly mi antidepresiva, můj stav se zhoršoval. Snažila jsem se proti depresi bojovat všemi dostupnými prostředky. V létě jsem se začala cítit hůře, proto jsem začala docházet za psychologem, pravidelně jsem chodila běhat, poslouchala meditační nahrávky.

Myslela jsem si, že se jedná pouze o “náročnější období”, které překonám silou vůle.  Jenže opak byl pravdou, byla jsem uzlík nervů. A jednou ráno jsem již do práce nedošla. Neměla jsem sílu. Lékaři mi předepsali antidepresiva, ale já se dál propadala.

Můžete popsat, jaké to skutečně je, když má člověk těžkou depresi? Co se ve vás odehrává? Je vůbec možnost, jak proti nemoci bojovat sama? Co jste dělala vy?

Těžká deprese je jedno velké, vleklé temno. Neschopnost jasně myslet, jednat, vše je problém. Partner a máma mě odvezli do Bohnic v momentu, kdy jsem nekomunikovala a byla tak slabá, že jsem se nedokázala obléknout.

Jak vnímáte ty, co jen tak z plezíru používají spojení „mám depresi“, když se cítí pouze smutně?

Také jen tak z plezíru občas poznamenám „mám depku“. Jednu dobu jsem na to možná byla citlivější a tito „depkaři” mě štvali, ale nyní nejsem nijak radikální. Chápu, že chtějí vyjádřit svůj smutek, proto je oprávněné říkat „mám depresi“, i když se třeba dle psychiatrické terminologie o depresi nejedná.

Když slyší Bohnice, představí si většina lidí duchem nepřítomné pacienty, šílené podmínky, tajemno, možná i bolest a strach. Jak jste vy vnímala prostředí psychiatrické léčebny?

Prostředí nemocnice mi docela dlouho bylo celkem lhostejné. Přežívala jsem někde mimo. Samozřejmě někteří pacienti jsou „duchem nepřítomní”, zároveň ale i v Bohnicích můžete narazit na „lehčí případy” či osoby, které jsou už v rekonvalescenci, ti se pak ničím neliší od „normálu”.

Podmínky v Bohnicích nejsou nic moc, opakovaně zmiňuji především pokoje po 10 a 12 ženách. Na oddělení č. 1 je jen jeden pokoj pro čtyři ženy, jinak tyto šílené velkochovny.

Je něco zlomového, co vám pomohlo se „nakopnout“ a vrátit se zpět do běžného života? Tedy pokud se život s běžnou depresí dá považovat za běžný.

Samotné nakopnutí byla ona ataka těžké deprese, hospitalizace v Bohnicích. Věděla jsem, že potřebuji žít jinak, kvalitněji. Na návrat do „běžného života“ jsem nespěchala, dokončila jsem si magisterské státnice, řešila si své projekty, jako když jsem vyráběla diáře nebo sbírala „poklady” po kontejnerech, unášela se představou, že půjdu ještě dál studovat a tak. Práci jsem si našla asi až půlrok po hospitalizaci.

Kdy se zrodil nápad napsat knihu? Jaké příběhy se v knize objevují? A zanechaly ve vás právě tyto ženy nějakou stopu?

Psát jsem chtěla vždy, jen jsem si někdy nepřišla „dost dobrá” na vytvoření něčeho kvalitního. Znala jsem lidi, kteří psali krásné, dokonalé věci, ale nikdy neprorazili, tudíž jsem si nedávala žádné naděje. Až později jsem si uvědomila, že to není úplně o schopnostech, ale o tom „chci a udělám”. Nejdříve jsem chtěla psát o svých vztahových držkopádech, ale to mi znělo jako moc fádní, málo angažované téma.

Naproti tomu Ženy z Bohnic rozhodně fádní nejsou, splňují mou představu o bizarních, nekonvenčních hrdinkách, se kterými se člověk směje i pláče zároveň. V knize je znázorněno 12 žen, popisuji, proč zrovna ony skončily v Bohnicích, jejich prohry, vztahy. Z morálních i právních důvodů jsem nemohla doslovně zapsat příběhy reálných žen, zde si pomáhám fabulací hlavně u některých tzv. identifikačních údajů jako profese, vzhled či věk. Ale vše se vlastně stalo, jen v trochu pozměněných kulisách. A některé osudy tamních žen jsou si až zvráceně podobné, sice to zní trochu melodramaticky, ale jejich život je jedna velká beznaděj.

Jak dlouho kniha vznikala a kde je k dostání?

Kniha je tenká, bude mít kolem sto stran, tudíž vznikala krátce, myslím, že jsem ji intenzivně psala a přepisovala dva měsíce. Nechtěla jsem jít klasickou formou obesílání nakladatelů, chtěla jsem knihu vydat hned teď a nečekat měsíce, až si ji někdo uráčí přečíst, tudíž jsem se rozhodla pro nakladatelství Pointa. Pointa je jiná v tom, že kniha si na svůj vznik musí vydělat během třicetidenní kampaně, z peněz z kampaně se pak zaplatí redaktor, sazeč, grafik a tisk. Má kampaň stále ještě běží, nicméně mám to velké štěstí, že již dost dlouho vím, že kniha vyjde, neboť ji podpořilo dost lidí, kterým patří můj větší DÍK.

Knihu lze objednat tedy v předprodeji na Pointě (bit.ly/KupBohnice) s tím, že kupujícímu přijde hned po vydání, v lednu 2021.